V tomto článku bych se chtěl pozastavit nad tím, jak uplatňovat a posuzovat zajištění a provádění revizí vyhrazených technických zařízení.

 

Úvodem chci podotknout, že mám ukončené právní vzdělání a současně mám praxi revizního technika elektrických zařízení rozsahu E1/B a E1/C (báňské oprávnění), a 40 let praxe v elektrotechnice.

 

V literatuře i na internetu jsem četl mnoho názorů, statí, „zaručeně pravdivých informací“, apod. o této problematice. A musím bohužel konstatovat, že vesměs zmatečných a že mnohdy ani pracovníci státní správy si nevykládají tuto problematiku zcela správně.

 

Trochu právní teorie: v ČR jsou obecně závazné právní předpisy publikovány ve Sbírce zákonů a jsou závazné pro všechny fyzické či právnické osoby. Každý předpis, publikovaný ve Sbírce zákonů, má jinou, tzv. právní sílu:

 

a) Ústava České republiky - předpis nejvyšší právní síly, nezabývá se ovšem technickými parametry zařízení.

b) Zákon České republiky.

c) Nařízení vlády České republiky.

d) Vyhláška rezortního ministerstva.

Z výše uvedeného vyplývá, že např. vydaná vyhláška je závazná, ale nesmí být v rozporu s předpisem vyšší právní síly a pokud by byla, platí ustanovení vyššího předpisu. Není současně pravdou, jak se mnohdy dočítám, že jakási směrnice EU je nadřízená našim zákonům. Tento názor je opravdu mylný. Směrnice EU jsou závazné tehdy, pokud je ta konkrétní členská země implementuje do svého právního řádu.

 

Zákon č. 124/2000 Sb., §6, písm. c) stanovuje jednoznačně povinnost zajistit provozovatelem mj. vykonávání pravidelných revizí vyhrazených technických zařízení:

 

…. Zajistí při uvádění do provozu a při provozování vyhrazených technických zařízení bezpečnostní opatření a provedení prohlídek, revizí a zkoušek ve stanovených případech; při výrobě vyhrazených tlakových zařízení, nevztahuje-li se na ně platné nařízení vlády vydané k provedení zvláštního zákona,1a) a vyhrazených zařízení v jaderné energetice též stanoviska o tom, zda byly při jejich projektování a konstrukci splněny požadavky bezpečnosti těchto zařízení ….

 

Zákon č. 22/1997 Sb., §4, odst. 1) pak jednoznačně ruší závaznost českých norem (ČSN).

 

….. Česká technická norma je dokument schválený pověřenou právnickou osobou, (§5),  pro opakované nebo stálé použití, vytvořený podle tohoto zákona a označený písmenným označením ČSN, jehož vydání bylo oznámeno ve Věstníku Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, (dálejen "Věstník Úřadu").

 

Česká technická norma není obecně závazná. Jediná závaznost normy může být tehdy, pokud jiný obecně závazný předpis se přímo na ČSN nebo některé její ustanovení odvolává.

 

Následně je však nutné si přečíst ustanovení §4a uvedeného zákona, kdy splnění harmonizované technické normy se považuje za splnění podmínek technického předpisu.

 

Dále nastupuje vyhl. 268/2009 Sb., která v §3 stanovuje tzv. „normovou hodnotu“. A je v tom opět správný český chaos, zapříčiněný dle mého názoru Evropskou unií. Čert nám ji byl dlužen. A lobbisté v ČR opět trumfují.

 

Položme si tedy otázku, k čemu vlastně technické normy jsou. Jak už napovídá název, je to určitý normativ vlastností, jaké by vlastně mělo dané zařízení mít, aby splňovalo podmínky bezpečnosti a spolehlivosti. Je to vlastně jakási učebnice jednak pro provozovatele zařízení a jednak pro revizního technika. Nutno si uvědomit, že na znění jednotlivých částí technických norem se vesměs podílejí vysoce odborná pracoviště, která dlouhodobým sledováním a zkoušením zařízení dospěla ke stanoveným závěrům. Bohužel, jak je v ČR tradicí, se na některých podílejí i lobbisté, kteří si zabezpečují pravidelný příjem prostředků.

 

Samozřejmě jsou v ČR i předpisy, které jsou vydány ve Sbírce zákonů, (nařízení vlády, vyhlášky), které se zabývají revizemi a kontrolami vyhrazených technických zařízení a jsou závazné a neoddiskutovatelné. Následně jsou pak k dispozici i texty ČSN, které jsou jakýmsi vodítkem, jak zařízení posuzovat. Záleží ve velké míře na zkušenostech revizního technika, na jeho serióznosti a ovšem i profesním kodexu, protože s ohledem na toto vše revidované zařízení ohodnotí a navrhne příslušná opatření.

 

Znám dost případů, kdy revizní technici provádějí revize tzv. „od stolu“, vydají protokol o revizi „bez závad“, ač zařízení prakticky neviděli a nebo se s ním seznámili pouze částečně. V protokolu popisují zařízení, které nikde nebylo, opisují stále dokola revize, které kdosi kdysi napsal. Provozovatel je spokojený, má v ruce potřebný „papír“ a nemá starosti, nemá závady.

 

Nedávno jsem se setkal s revizí ochrany LSP (hromosvodů), kdy provádějící firma okruhové strojené zemnění položila! na terén. Revizní technik montážní firmy pomocí přístroje s měřícími transformátory naměřil zemní odpor 0,2 Ohmu a napsal, že vše je v pořádku. Když jsem s kolegou provedl proměření zemního odporu pomocí sond, hodnota celé LPS přesahovala 250 Ohmů! Proč? Jednoduché. Revizní technik měřil přechodový odpor, nikoliv zemní. Je pozoruhodné, kolik revizních techniků si tuto okolnost neuvědomuje a jejich zprávy jsou prakticky k ničemu.

 

Na levém obrázku dole se měří přechodový odpor a na pravém zemní odpor, rozdíl je snad patrný. Měření transformátory nelze použít, pokud je okruhový zemnič nebo pokud je jeden svod.

 

Měření zemničů pomocí transformátorů je sice pohodlné, ale vesměs dost nepřesné a u základových či okruhových zemničů prakticky nepoužitelné. Navíc ČSN EN 62305-3 ed.2 ve svém článku E. 7.2.4 doporučuje měření každého svodu jednotlivě a s rozpojenými svorkami. Což prakticky použití transformátorů vylučuje.

 

Co si pomyslet o odborné úrovni takového revizního technika je asi mimo diskuzi, jakož i o zcela vyhozených finančních prostředcích provozovatele za bezcenný kus papíru. Navíc tento případ LPS ochrany byl napojen na navazující sklad technických plynů, který je nutné posuzovat jako objekt se SNV a revizní technik kvalifikace E2/A neměl pro vykonání revize patřičné oprávnění

 

Co říci závěrem: jako jsou lékaři, jejichž cílem je nahromadit co nejvíce bodů a mít co největší zisky a lékaři, kteří ctí Hippokratovu přísahu, což je základní etický princip jejich povolání a snaží se svým pacientům maximálně pomocí, tak jsou i revizní technici, jejichž alfou a omegou je jen jejich materiální zisk. Přitom je třeba si uvědomit, že revizní technik je takovým lékařem zařízení. Měl by zjistit jeho „zdravotní stav“ a navrhnout taková opatření, aby se revidované zařízení co nejefektivněji „uzdravilo“ a hlavně aby se nevyskytla brzy recidiva. Dále by měl vysvětlit provozovateli, jaká rizika mohou vzniknout a samozřejmě mu navrhnout co nejúčinnější a nejekonomičtější způsob odstranění zjištěných nedostatků. Aby provozovatel neměl pocit, že platí za kus papíru, ale aby pochopil, že mu revizní technik poskytuje velmi důležitou službu.

 

Chápu stanoviska provozovatelů zařízení, že revize jsou pro ně nákladovou položkou, která je až na posledním místě, protože jim nepřinese zisk. Ale ani tento názor neodpovídá zcela skutečnosti. Pokud je pečlivě provedena revize zařízení, zjistí se jeho skutečný stav, je možné včasným zásahem jednak ušetřit nemalé prostředky na pozdější celkové opravy a samozřejmě maximálně snížit riziko mnohdy smrtelných úrazů spojených s provozem takového zařízení – život člověka se už nahradit nedá.

 

JUDr. Pavel Jílek

 

Revize vyhrazených technických zařízení v České republice